Zajímavý judikát Ústavního soudu ohledně exekucí

Zajímavý nález Ústavního soudu ohledně využití opravných prostředků na posouzení dobrovolnosti splnění povinnosti vymáhané v exekučním řízení a snížení nákladů exekuce

Aneb účastník exekučního řízení by neměl být sankcionován vyššími náklady v exekučním řízení za podání opravných prostředků.

Výrok nálezu (soudního rozhodnutí):

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výroky usnesení Okresního soudu v Přerově a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem, kterými bylo stěžovateli přikázáno uhradit náklady exekuce v plné výši. Ústavní soud dospěl k závěru, že těmito výroky bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „LZPS“) a základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 LZPS). Stěžovatel měl jako povinný na základě ústavní stížností napadených nákladových výroků uhradit náklady exekuce přesahující 260 tisíc korun i přesto, že exekvovanou jistinu ve výši 1 495 000 korun a zálohu na snížené náklady exekuce ve výši 138 430 korun předtím na výzvu exekutora dobrovolně zaplatil. Stěžovatel proti příkazu k úhradě exekuce podal námitky, návrh na odklad exekuce a návrh na zastavení exekuce.

Meritum kauzy řešené před Ústavním soudem v Brně:

Podstatou či základem posuzované ústavní stížnosti je rozpor mezi výkladem ustanovení § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) v části směřující k podmínkám snížení nákladů exekuce.

Stěžovatel je přesvědčen, že plnil, a má tedy nárok na snížení nákladů exekuce (tedy výhoda předvídaná ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, která spočívá ve snížení nákladů exekuce na polovinu).

Účastníci řízení (soudní exekutor a okresní soud) naopak zastávají názor, že pokud stěžovatel podal návrhy na odklad exekuce a návrh na zastavení exekuce, nejedná se o dobrovolné plnění a oprávněné nemohlo být plnění postoupeno.

Důsledkem postupu účastníků řízení, tj. soudního exekutora a okresního soudu je, že stěžovatel je sankcionován za využití opravných prostředků daných zákonem. A to i s ohledem na to, že by případnou sankcí byla „pouze“ povinnost nést náklady exekučního řízení v plné výši.

Z LZPS, jakož ani z dalších právních předpisů nejvyšší právní síly přitom neplyne zákonná povinnost státu takový benefit vytvořit. Avšak v situaci, kdy je zákonem (exekučním řádem) stanoven, je nezbytné aplikovat jej ve všech případech, ve kterých jsou splněny zákonem předvídané podmínky.

Výklad provedený účastníky řízení tak nešetřil základní práva a svobody stěžovatele. Dobrovolnost předpokládaná ústavní stížností napadenými rozhodnutími je vykládána natolik extenzivně, že zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele!

Ústavní soud si je vědom, že při exekučním řízení bylo nezbytné také v co největší míře chránit základní práva a svobody oprávněné. I v tomto ohledu je však nutné zopakovat, že její práva byla dostatečně chráněna splněním povinnosti a zaplacením na účet soudního exekutora. Ústavní soud současně připomíná, že stát, jehož jménem účastníci řízení jednali, se nemůže odvolávat na to, že by případné průtahy při výkonu rozhodnutí byly způsobeny tím, že stěžovatel využil svá práva výslovně daná zákonem (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vogiatzis a další proti Řecku ze dne 1. 7. 2010 č. 17588/08).

Mgr. Petr Jezdinský (s využitím webových stránek Ústavního soudu a Právního prostoru)

Bc. Jaroslav Oborný, obchodník s nemovitostmi